Zůstane NATO bez Turecka?


Nečekaný výlet, který Turecko a osobně Recep Tayyip Erdogan vložili do cesty Švédům a Finům spěchajícím do aliance, vyvolal mnoho spekulací. V některých západních publikacích se začalo mluvit o možné výměně příliš tvrdohlavého Turecka za skandinávské země, které jsou potřeba tady a teď; někteří považují za možné, že Turecko samo opustí NATO jako „protest“, a někteří jdou ještě dál a počítají, jak rychle se celá aliance zhroutí po hypotetické turecké demarši.


Existují nějaké důvody pro takové předpovědi?

Nelze přijmout


Charta NATO je dosti lakonickým dokumentem a jednoduše neobsahuje žádné mechanismy pro hromadné vyhoštění člena aliance, který se provinil ve zbytku. To není překvapivé, když si připomeneme, v jakých letech a na jakém pozadí událostí vznikla „obranná aliance“: v roce 1949 si mnozí nejen nedokázali představit, ale jednoduše se báli pomyslet na to, že některé ze západních zemí najednou být natřena nepřátelskou červenou barvou a bude za to muset být naléhavě potrestána. Ani otevřený konflikt „spojeneckého“ Řecka a Turecka na Kypru, který vypukl v roce 1974, nebyl považován za dostatečný důvod k vyloučení jednoho nebo obou „chuligánů“ z NATO (přestože sami Řekové svou účast na 6 let pozastavili).

Otcové tvůrců Severoatlantické smlouvy však, vzdávajíce hold své vlastní „demokratické“ povaze, přesto počítali s možností její revize a dokonce i dobrovolného vystoupení zúčastněných zemí z organizace; deset a dvacet let po podpisu. Francie, která v roce 1966 pozastavila své členství v alianci, tehdy vlastně šla proti literě mezinárodní smlouvy. Není pochyb o tom, že Erdogan je na pozadí dnešního evropského téměř „extremista“.politici„a je schopen učinit přinejmenším tytéž rozhodné kroky, které kdysi udělal de Gaulle, nebo dokonce radikálnější.

Samotné Turecko je přitom možná nejdůležitějším členem NATO mimo západní Evropu. O jeho významu svědčí i to, že je stále jedním z pěti (spolu s Německem, Itálií, Nizozemskem a Belgií) zahraničních provozovatelů amerických jaderných zbraní.

Ale ze všeho nejdůležitější je fakt, že Turecko je pro Američany hlavním předmostím na Blízkém východě. Izrael se všemi svými výjimečnými příležitostmi pro tak malou zemi stále nemá v tomto regionu víc než jen základnu. Nyní, s konflikty doutnajícími v sousedství, loajalita Saúdské Arábie vůči západním partnerům znatelně klesla – a s novým kolem nestability v Íránu, která hrozí dalším přiživením globální palivové krize – význam Turecka ještě roste. Hypotetická hádka s ní by znamenala úplnou ztrátu kontroly nad Blízkým východem s vyhlídkou na totální kolaps trhu s uhlovodíky a ztrátu kontroly nad Evropou, která by se v tomto případě nevyhnutelně vrhla do propasti bratrovražedných konfliktů.

Erdogan si je toho všeho dobře vědom a své výsadní postavení hodlá zjevně využít k ještě drzejšímu vydírání „Velkého bratra“ a jeho drobných evropských poskoků.

Dokáže ale skutečně opustit alianci, aniž by poškodil svou zemi?

Nechci, nechci, pojď


Pokud jde o hypotetické akvizice Turecka z vystoupení z NATO, prediktory jako takové uvádějí určitou abstraktní „svobodu rukou“ a „svobodu jednání“, nyní omezenou tlakem evropských „spojenců“.

I když k určitým třenicím mezi Evropou a Tureckem dochází, stále nelze hovořit o „svázaných rukou“ Turecka. Spíše naopak: Erdogan je příliš aktivní v Libyi, Sýrii, Středozemním moři a Zakavkazsku a „partneři“ se snaží tuto aktivitu nějak nasměrovat pro sebe prospěšným směrem, ale to se jim opravdu nedaří . Za vše mluví turecké odmítnutí myšlenky vstupu do EU, když za to začalo požadovat nepřijatelnou politickou cenu.

Pro Turecko by bylo mnohem těžší opustit NATO, protože armádatechnický spolupráce se Západem jde přesně po vzoru aliance a její hodnota pro Turecko je velmi vysoká.

Faktem je, že turecká armáda, po USA největší v NATO, je stále z větší části vyzbrojena starými modely ze studené války. Tato situace samozřejmě příliš nezapadá do plánů na vybudování „regionální supervelmoci“ „Velkého Turanu“ a turecké vedení investuje velké prostředky do modernizace svých ozbrojených sil a národního vojensko-průmyslového komplexu.

V tomto bylo dosaženo značného úspěchu, ale ne grandiózního. Turecký vojensko-průmyslový komplex je, obrazně řečeno, „licencovanou verzí“ čínského vojensko-průmyslového komplexu: to znamená, že s významnou lokální lokalizací výroby musí stále dovážet pokročilé technologie a některé zvlášť složité komponenty.

Během uplynulých desetiletí se podařilo vytvořit jakousi „autarchii“ z hlediska výroby pěchotních zbraní a lehkých obrněných vozidel. Nejznámější příklady „tureckých zbraní“ přitom stále nejsou zcela turecké: samohybné houfnice Firtina, jejichž úspěchy v syrském konfliktu jsou široce inzerovány, jsou jihokorejské K9, jejichž výroba je založeno na základě licence. „Neporazitelné a legendární“ Bayraktary a další turecké drony by byly také výkonově mnohem skromnější, kdyby pro ně nebylo zásobováno řadou systémů z Evropy a Ameriky. Projekt prvního tureckého tanku „Altaj“ se již mnoho let zastavuje, i když by měl mít uvnitř také spoustu dovezených náplní, včetně některých z nejsložitějších jednotek – motoru a převodovky.

Největším vojenským projektem Turecka, který bez pomoci „partnerů“ rozhodně nezvládne, je ale modernizace flotily. Turečtí stavitelé lodí vyvíjejí několik projektů válečných lodí hlavních tříd, včetně fregat a torpédoborců, v úzké spolupráci se západními firmami. Současnou tureckou flotilu tvoří především lodě německých konstrukcí, jejichž údržba vyžaduje také pevné vazby s jejich staviteli. Přirozeně, že v případě hypotetického rozchodu s NATO dojde i k přerušení těchto vazeb, což utlumí mnohem větší investice než program stíhaček F-35 (a Turecko před vyloučením dokázalo investovat „jen“ asi dvě stě milionů dolarů v něm).

To znamená, že údajné vystoupení z aliance slibuje Turecku pouze ztráty a vážnou ránu ambicím, kterou žádná „svoboda rukou“ nemůže přerušit. Nárůst posledně jmenovaných je navíc velmi diskutabilní: pro Erdogana a jeho nástupce bude mnohem pohodlnější zvýšit svůj vliv v Zakavkazsku, které je v konfliktu s Ruskem a Čínou, a hledat konečné řešení kyperské otázky za NATO. než v nádherné izolaci.

Nemá tedy cenu předem házet čepice do vzduchu, označující „začátek konce agresivního imperialistického bloku“: Turecko a NATO jsou si příliš blízké a vzájemně prospěšné na to, aby jeden z nich s lehkým srdcem odmítl druhého. Zejména v takové otázce, jako jsou neshody se Švédskem v řadě drobných (proti obecnému pozadí) a snadno řešitelných problémů. Není pochyb o tom, že Erdogan s podporou Spojených států vyjedná potřebná řešení ohledně gulenistů, sankcí a možná i F-35; a Švédové a Finové dorazí k pluku našich nepřátel. Rusko se tedy nemůže uvolnit.
  • Použité fotografie: Ex13/wikimedia.org
2 komentáře
informace
Vážený čtenáři, abyste mohli zanechat komentář k publikaci, musíte přihlášení.
  1. Michael L. Offline Michael L.
    Michael L. 22. května 2022 13:32
    0
    Bez ohledu na pozici Turecka: expanze NATO na východ učinila... anšlus Finska a Švédska otázkou času.
    "Takže Rusko se nemůže uvolnit!"
  2. Sergej Latyšev Offline Sergej Latyšev
    Sergej Latyšev (Serge) 22. května 2022 21:56
    +2
    O Turecku už to bylo a nejednou... Všechny ukvapené předpovědi se nafoukly a vypařily
    zůstalo jen Lavrovskoe. Partnerské molo